Myšlenkové

Leze, leze, po železe, nedá pokoj až tam...

8. února 2014 v 18:57 | Aya

No jéje. Leze na ni jaro.

A s ním i smršť inspirace k sespání, jak jste si mohli všimnout.
To chátrání mě nebaví, tak jdu "blogísek" znovu zavlažit deníčkovým popraškem.
Události nedávné doby:
  • Vysvědčení. Na pohodu. Jsem prostě dobrá (ne, nejsem šprt, jak mě nazvalo drahé příbuzenstvo. A i kdybych si to jenom namlouvala... Tak co? Muhaha).
  • Onen zmiňovaný Silvestr v Irsku vypadá více než-li slibně.
  • Znovu se snažím uspět, tentokráte v literární soutěži Vidoucí. Držte mi pěsti.
  • Ono zmiňované, proradné jaro se už blíží. Mód "zadaná" znovu aktivován.

"All your life you've never seen a woman... Taken by the wind..."

14. ledna 2014 v 20:01 | Aya

"...Would you stay if she promised you heaven? Will you ever win?"

Pro potěchu, pro radost, pro vypovídání se, je tu po dlouhé době trochu deníkového psaní. A na dlouhou dobu asi poslední. :D Důslednost není moje silná stránka.
Už si pořádně nepamatuji, kdy jsem naposledy psala něco tohohle rázu. poslední zmínka o mém životě padla ve spojitosti z níže zveřejněným dílkem - mám se skvěle.
Nevím, jestli je to nějakými erupcemi na Slunci, nebo vibracemi, ale prostě je mi fajn.
Mimo jiné taky skončila jedna etapa života - už před delší dobou, a to zadanost.
Stále pilně - dobře, možná ne tak pilně... - studuji, připravuji se na ročníkové, dílenské práce, maluju, kreslím, tančím, dýchám... A tak vůbec.
A - samozřejmě - LARPuji a šermuji. A stárnu. Vůbec mi nepřijde, že mi za necelé tři měsíce bude oněch "vysněných" 18. Je mi jasné, že zas takový boom, jak to většina náctiletých, neplnoletých podává, to nebude. Ani v nejmenším. Každopádně... Jo, těším se, až si koupím svou první, vlastní porci medoviny. C:
A, jak už to bývá, právě mě opustily nápady co psát dál. Většinu věcí, co bych ejště ráda napsala, popsat nelze, a ta zbývající troška mi momentálně nejde na mysl. Takže...
Se prozatím loučím. :)

...A hlasy mlčí.

20. listopadu 2013 v 21:59 | Aya

Ano.

Stále žiju. C:

I když by se někdy hodilo spíše "přežívám".
Čas letí, a mě to přijde jako tisíc let, co jsem sem psala naposled. A při tom jsou to nějaké dva měsíce. Důvody asi není potřeba uvádět, ale, pro sichr, si stejně pár řeknu - není čas, není nálada, hlasy mlčí, a tudíž nejsou ani nápady co vlastně psát.
A upřímně - témata týdne v poslední době? Hm...Ne, díky.
Co nového se událo... Asi nejzásadnější - můj zjev dopůnilo další, hodně netradiční tetování (doufám, že mého tatínka momentálně neklepá pepka, nebo podobná potvora). Jde o obraz vlka, který se našel při zkoumání jedné odnože Keltů - Piktů. Jedná s eo klan který obýval severní Anglii, Skotsko... Vyzbačoval se nepoddajností a tím, že si na kůži kreslili různé obrazce, byli neohrožení válečníci.. Když se tohle území pokoušeli dobýt Římani, pěkně si na Piktech vylámali zuby. Hahahaha.
Ale zpět k tomu mému vlkovi - v symbolice celkově se o nich mluví jak negativně, tak pozitivně. Asociují se se zlem a ďáblem (hlavně v křesťanstké symbloice - ale tam je zlá i sova), ale Římané věřili, že když před bitvou zahlédnou vlka, vyhrají. V Číně má podobný význam jako vrána - je to prý průvodce zemřelých. Názorů a pramenů je hodně, ale tohle jsou asi takové... Nejzásadnější? Možná.
Co jinak nového... Se školou jsem byla v Anglii - naprosto, úplně, totálně boží. Chci tam zpět. Hrozně moc. Miluju ty lidi tam, jak jsou k sobě zdvořilí, miluju červený dvoupatrový autobusy a miluju červený telefonní budky. Černý taxíky, rozmanitost lidí tam... Všechno. Po tom, co jsem se vrátila z těch krásných měst, kde jsou domy ve stejném stylu, takže tvoří celek a je vidět, že jste pořád v jednom městě, do Liberce a Jablonce, kde jsou domy špinavé, každý je jiný, vůbec k sobě nepatří a vypadá to jakoby je nějaký obr se špatným smyslem pro humor jenom tak rozházel po krajině si jsem pořád jistější, že tady nechci zůstat.
Mám takové malé přání - a to strávit Silvestr z roku 2014 na 2015 v Irsku - v Dublinu, nebo nějaké pěkné vesničce. Uvidím... Každopádně tam bych chtěla určitě.
Dál... Na Modré příšeře (čti jako facebooku) jsem si zařídila stránku kde mám tak nějak všechny věci, které maluju, kreslím, vyrábím... Už mě nebavilo mít to rozházené v počítači, na blogu, na rajčeti, na profilu na Facebooku a kdo ví kde ještě. Takže to aspoň bude přehledné. Adresa je https://www.facebook.com/sionnach.art, kdyby měl někdo zájem kouknout.
Fuuu... Jeden by neřekl jak snadné je rozepsat se. :)
Je čas říct dobrou noc. Padám únavou.

Sushi, sushi, sushi.

17. září 2013 v 20:29 | Aya

Sushi všude.

Doslova.
To jsme si s maminkou jednoho dne řekli, že si uděláme dobrou a netradiční večeři. Dopadlo to tak, že se neodhadlo množství rýže a... No... Je toho prostě moc MOC. :D
Nicméně text není důležitý. Důležitější jsou fotky, které následují.
Bylo použito:
Mrkev, avokádo, okurka, krevety, krabí tyčinky, losos, rýže, řasy
Dochuceno:
Sójová omáčka, wasabi, zázvor
Účinkují:
Tmavolasá paní matinka, rudovlasá, nenažraná Aya.

MS v běhu do vrchu, aneb o závodě z pohledu diváka

1. září 2013 v 21:59 | Aya
Tak, už abych napsala taky nějakou část deníčku.
A vzhledem k tomu, že to tu hodlám za dvacet minut zapíchnout a jít spát, je akorát načase. :)

V sobotu 31.8. se konalo MS v běhu do vrchu na Černou horu (tu v Čechách, ne na tu, jak jsem si bláhově myslela, v zahraničí) a tam jsme samozřejmě nemohli chybět. Pod "námi" rozumněj mého tatíka jakožto závodníka, Lůcu, bráchu a mě. Poslední tři jmenovaní jen jako diváky.
Když jsme se pakovali, prohlásil brácha, že mu vadí kývající se zub. Bylo to vzato na vědomí a vyrazilo se. Cestou se poslouchal Hrdý Budžes. Po příjezdu chvilku trvalo, než jsme našli start. Táta vyřídil všechny organizační věci a já, Lůca a Máťa jsme šli na lov. Dostali jsme od táty tunu stravenek, ale - nikde je nebrali. Zakotvili jsme v kavárně, kde podávali bramboračku. Vynikající.
Po jídle jsme se vydali k lanovce, kudy měli běžci probíhat. Chvilku jsme tam seděli, jedli čokoládu a diskutovali o tom, že by to asi chtělo fotky. V tom byl problém. Já i Lůca jsme zapomněly foťáky. Zachránily to mobily (moje stará nokijka mě mile přkvapila) a tak máme tatínka, který vypadá že brzo vypustí duši zvěčněného. Následovala cesta lanovkou (přece se nebudeme trmácet nahoru). Tam Máťa začal znovu s tím zubem, který se prý kýve ještě víc. To spustilo různé nápady na vytrhnutí. Samozřejmě to neschválil.
Nahoře na hoře jsme si dali jahodový cappy a malý pivo a vyrazili jsme do cíle. Tam jsme došli tak akorát, protože během deseti minut doběhl táta. Následovalo jásání, malý výšlap na rozhlednu a cesta lanovkou dolů do areálu lázní, aby tam táta vrátil čip který dostal kvůli závodu, a abychom něco málo snědli. Padl nápad, že si to tam střihneme oklikou, kterou závodníci běželi. To nám ale táta neřekl, že z patnácti minutové přímé cesty se vyklube hodinová procházka. Ke konci procházky najednou brácha vyjekl. A bylo tu další vítězství. Tentokrát nad zubem, který mu prý skoro vyskočil z pusy.
Po příchodu do areálu lázní jsme znovu zamířili do kavárny. Na sladko-slanou těčku: pohár (Lůca), banán v čokoládě (já), palačinky (Máťa a poto i Lůca) a na klobásu (táta).
(Fotky v celém článku)
K sobotě se navíc váže ještě jedno vítězství - tentokrát moje. A to v jedné soutěži pořádané českou facebookovou stránkou Fantasy CZ/SK. A co že jsem to vyhrála? Když je to stránka o Fantasy, co jiného, než něco z dílky Tolkiena. :) Svůj vlastní Silmarillion. Juchů. (Příspěvek do soutěže pod fotkami ze závodu.)

Nováček mezi oblíbenci.

29. srpna 2013 v 15:04 | Aya
Hezké čtvrteční po-poledne.
Račte se seznámit s nejnovějším příspěvkem v rubrice "Oblíbené", a to s blogerkou jménem Dewii a jejím blogem zaměřeným jednak na život veganky, módu a takové blbosti, a především na recepty. A to je také důvod přítomnosti odkazu na její blog tady u mě.
Na jejím blogu najdete recepty na zdravá, veganská jídla (ingredience se dají snadno nahradit, takže recepty nejsou jen pro vegetariány a vegany). Některé části si sice musíte domýšlet (například po jakou dobu musíte některé věci péct atd.), ale jinak jsou srozumitelné i pro taková kopyta jako jsem třeba já a nejsou ani moc časově náročné.

Toliko k seznamování se a já jen přeji dobrou chuť. C:

Pro ana blogy, aneb "módní" kult.

23. července 2013 v 17:16 | Aya
Tak je to tady.
Po milionu let další článek. :D

V první řadě bych chtěla uživatelům blog.cz moc poděkovat za tenhle výběr při volení tématu týdne.
Ale teď už co k tomu mám co říct já.
Je to už poměrně dávno, kdy jsem narazila na první Pro ana blog, a na něm článek "Dopis aně". Tehdy jsem byla ještě pískle a s blogováním jsem teprve začínala, takže si asi dovedete představit, co jsem si asi říkala - "Kterej blbec píše dopis a dává ho na blog?!" - a pak jsem si řekla, že si to přečtu. (Abyste rozumněli, takovýchto dopisů jsou stovky, každá "její fanynka" interpretuje svůj. Pro ukázku - http://pro-ana-ophelia.blog.cz/1306/dopis-ane-3, atd, atd. Jde jednoduše - z toho, co jsem pochopila - o vyznání Anorexii, kterou si pisatelka personifikuje.) A jak jsem potom byla zmatená. Jako každou mladou a dost zmatenou slečnu, která neví, co se jí líbí, mě to zároveň děsilo a zároveň mi to připadalo takové... Jak bych to řekla?
Éterické, nadpozemské.

"...?" Aneb moment překvapení, když...

4. května 2013 v 10:13 | Aya

...slyšíte spousty názorů na film/y, kouknete se na něj/ně, a řkenete si... "Co na tom lidi sakra vidí?"


Abych byla přesnější.
Včera večer jsem si dala takový hororový duet.
V první řadě to byl všemi opěvovaný Lesní duch. Abych byla stručná... Příběh se mi moc nelíbil, taková ta hororová vykopávka, kde hraje hlavní roli rozsáhlý les a chatka, která už zezačátku děsí zjevem víc, než cokoliv, do které bych za zlatý prase nevlezla. A je samozřejmě na míle vzdálená civilizaci. Do ní jede parta teenagerů, aby pomohli své kamarádce skoncovat s drogami. a co se nestane. Jeden z nich najde "Knihu zla" a vyvolá Lesního ducha ("Lesní duch přeci není zlý...!" - Květy, Bílé včely) a ten je tam postupně ovládne a pozabíjí. Film plný nechuťáren, hnusáren, uřezávání končeti, a tak podobně. Nijak nadšená jsem z toho nebyla.

V druhém kolem jsem si pustila horor Mama. Kamarádky říkaly, že je to debilní horor, že je to nebavilo a pdoobně. Mě se to líbilo moc. Naráží se tam na fenomén Vlčích dětí, příběh je zajímavý, a, řekla bych, i celkem originální. Některé scény se mi tam děsně líbily, a chvílemi jsem se fakt bála.

Co z toho plyne... Raději všechno an vlastní kůži. Kamarádky nemají vždycky pravdu. :D :)

Nedočkavá předtím, nedočkavá zase, aneb Půlmarathon v Praze

8. dubna 2013 v 18:44 | Aya
Ztracená autorka se vám opět ozývá.
Určitě jste byli nedočkaví. :D
Ale o to nejde. Tenhle článek, ačkoli je pod tématem týdne, bude další přspěvek do mého deníčku. Začnu tedy jednou akcí, na které jsem byla. Tématu týdne bude věnovaná druhá polovina článku.

Super-mini cestopisečíčiček

8. března 2013 v 10:48 | Aya
7.3., 17:33
To je šílený. Je to jako včera, co jsem seděla v autobuse do Prahy. A už zase jedu zpět. V 16:32 mi jel vlak od něj a už teď mi naprosto neskutečným způsobem chybí. Je tohle fér? Už abych byla zase u něj.
Ale i tak krátká doba mi za to stála. Čím dál víc jsem si jistá, že on je ten pravý nejpravější. Těchhle několik dní, kdy jsme spali v jedné posteli, vařili spolu, snídali, obědvali, večeřeli… Nevím, prostě jsem s ním šťastná. Moc.

18:47
Potřebuju na záchod (ale bojím se tu nechat věci), bolí mě zadek (ale kupé je moc malé na protahování se a projít se nemůžu - nechci tu nechat věci), bolí mě hlava (ale prášek nemám), kašlu jak divá (ale snažím se to zdusit, abych nerušila spolucestující), nemám ho vedle sebe, abych ho objala, opřela se mu o rameno a usnula (a nevím, kdy zase budu mít příležitost)…

20:57
Sedím v autobusu Student agency. Konečná cesta do LBC. Nejradši bych vyskočila a letěla si chytnout vlak zpět za ním. Vlaková estráda se záchodem nakonec dopadla neúspěšně (totiž vzhledem k mé sebedisciplině). Nezodpovědně jsem ponechala své věci napospas mile vypadajícím spolucestujícím. A ejhle - nic se neztratilo. Protáhla jsem si nohy a ulevila močáku. Mise splněna.
Protentokrát už nejedu bez spolusedícího a musím říct, že ten stísněný prostor, který zabírá z většiny notebook je naprosto proti mým rukám, které se zdají být nepřiměřeně ohromné. Neposkládám se sem.
Autobus se rozjel a já jenom doufám, že už se aktivuje i Wifina.

8.3., 10:47
Doma, nachcípaná. Ale co, malá daň za ty úžasné dny. Je divné nemoct se v noci k někomu tulit, komu ležet na rameni a pak poslouchat jeho skuhrání že má tu ruku odkrvenou... Achjo.
 
 

Reklama