Únor 2014

Nesmysly mezi smysluplným.

19. února 2014 v 22:42 | Aya |  Psané
Konečně jsem se dočkala. Další téma týdne. Yeey.
"Co (ne)dává smysl"
Nuže. Kde začít?
Nehodlám se, pro jednou, věnovat nějakým super-filozofickým otázkám, nebo tak. Dnes se chci zaměřit na naprosto všední věci, což je právě onen... Ne-smysl.
Když se řekne "štěstí", hodně lidí začne vymýšlet ohromné věci, složité plány, okázalou budoucnost. Velký dům, spousta peněz, drahé dárky od méně drahé polovičky. Well... Asi to bude znít jako hodně otřepané fráze všech těch "sluníčkových" lidí, hipízáků, a podobně. Ale já vidím štěstí v mnohem menších věcech.
Když se mi podaří malba.
Když je venku sluníčko a tak-akorát na oblečení, na které mám zrovna chuť.
Když si s tím svým dáme pusu.
Při společné přípravě nějaké mňamky.
Když jenom tak sedím, poslouchám hudbu, piju čaj, a usmívám se sama pro sebe. Bezdůvodně. Nezištně.
Když začne foukat po dlouhé zimě vítr, který se už začíná oteplovat.
Když začnou kvést sněženky.
Když se oteplí na tolik, že hřeje i zem.
Když se vydaří ten krásný přechod léta a podzimu, kdy je teplo a stromy mají ty nejúžasnější barvy na světě.
Když napadne první sníh.
Když dostanu maličkost, která je ale sama o sobě úžasná. Třeba papírová růže ze střelnice, kterou mi před xx lety vystřelila kamarádka.
Když si čtete už poněkolikáté oblíbenou část knížky, ze které máte husí kůži, usmíváte se jako pitomci, a máte žaludek jako na vodě.
Když dočtete něco úžasného. Ta směsice radosti, že jste to dočetli, že už znáte konec, a zároveň ten pocit vyhoření. To už je konec? Chci ještě!

...Je toho tolik. Tak proč se lidi pořád snaží dohnat kometu, tu nedosažitelnou létavici, když míjejí spousty a spousty hvězd, pro které se stačí jen natáhnout? To je smysluplné?

...Aneb něco, na co se málokdo těší

10. února 2014 v 21:03 | Aya |  Psané
Po chvíli, kdy jen tak bloudím prst nad klávesnicí konečně nacházím způsob, jak začít.
Znám opravdu málo lidí, kteří by se na stáří těšili. Vlastně - neznám nikoho takového.
Svým způsobem s nimi souhlasím. Bude to na prd - omezený pohyb, zdravotní problémy, budete slýchat něco jako "Ty voléé, ta pitomá bába si nemůže chvilku postááá" (samozřejmě ve slangu mladé generace za xxx let), budete se muset přizpůsobovat novotám, všechno se bude pořád zrychlovat, zatímco vy budete pořád pomalejší.
Existují haldy článků v časopisech pro ženy, jako třeba OnaDnes apod., které dávají ženám naději, že přeci je na co se těšit! Vzpomínám na jeden takový článek, kterým chtěl kdosi motivovat, že to vlastně bude super. Upřímně... Se jim to moc nepovedlo. I tak ale přikládám takový svůj miniseznam těch plusek.
  • Budete moct říkat "Já vám to říkal/a"
  • "Na tohle už jsem moc starý/á"
  • "To když jsem byla mladá..."
  • Lidi vás budou - doufám ve slušnost těch co tu budou - pouštět na své místo
  • Za předpokladu, že nebudete i v dnešním důchodovém věku nuceni chodit do práce budete mít spoustu volného času. Na tvoření, spaní, pečení, pletení, procházky, rodinu, kočky - co já vím, na co ještě.
  • Můžete se stát těmi pohádkovými babičkami/dědečky. No fakt. Víte, jak je to super, když po dni ve škole jedu domů a v zadní části autobusu sedí stará dáma, jako vystřižená z nějaké staré pohádky - hůl na chození, o kteoru se opírá, zavřené oči, blažený úsměv, vrásky, kůže podobná papíru, příjemná vůně mýdla vládnoucí všude v okruhu dvou metrů, bílé vlasy, nějaký barevný kabátek... To je prostě kouzelný.
  • Nebo se můžete stát pravým opakem! Budete ta/ten věčně nespokojená/ý babka/dědek, co si může dovolit na všechno nadávat, protože už všechno zažil/a, budete vyhánět mladé ze sedaček v dopravních prostředcích, a nebo se budete chovat jako ta kočičí ženská v Simpsonech. Muhaha. Ta si musí žít.
  • Nikdo se nebude divit tomu, že prospíte spoustu času. Máte ho přece hafo!
  • Vnoučata. To bude jednoznačně super, pokud si ze svých dětí nevychováte maniaky, kteří si zase vychovají maniaky ze svých vlastních dětí. To by bylo na prd.
Víc toho teď asi nevypotím, ale - je toho hodně, na co se dá těšit. Respektive důvodů, proč se ke stáří nestavět stylem "Radši se odstřelím, než abych byla stará".
Já osobně si představuju, že budu ta čuprová hipízácká babča, co bydlí v pohádkové chaloupce u lesa. Ne, perníková nebude - ale to by byla určitě sranda.
Budu mít spoustu koček, suprového manžílka, co mi občas donese kytku a bude nosit ten krásný mafiánský klobouček, který starým pánům tak sluší.
Budu mít kupu úžasných vnoučat, a ještě úžasnější dospělé dětičky, co za mnou budou jezdit.
(Bohové. Tenhle článek si musím vytisknout a někam založit, abych si ho za xxx let mohla znovu přečíst a vysmát se sama sobě. :D)

Jak se vidíte v takových 60-ti 70-ti vy? C:

Tideland / Krajina přílivu

9. února 2014 v 12:05 | Aya |  Psané

Aneb něco málo ze soudku filmového.

To se mi zase jednou něco povedlo.
Člověk nemůže spát a jak tak překlikává programy, narazí na něco, co... Ho tak nějak chytne. V mém případě to byla Krajina přílivu, kterou režíroval Terry Gilliam (má "na triku" například filmy Monty Pythona, nebo Kletbu bratří Grimmů), a v hlavní roli s kouzelnou Jodelle Ferland, která si dřív zahrála třeba role strašidelných holčiček v Silent Hillu, nebo v Případu č. 39.
Oficiální popis filmu zní: "Temně psychedelická Alenka v říši divů, aneb co v Carrollovi nebylo."
Já asi nemůžu než souhlasit. Celý film vám vnukne myšlenku naprostého bezstarostna, avšak s vědomím, že se za každým stéblem trávy skrývá něco zlověstného, temného. Soundtrack geniálně poskládaný z rockových hitů a hudby pohádkově kouzelné vás donutí k úsměvu i při scénách, kdy se holčička tiskne k mrtvému tatínkovi, nebo když vykolejí vlak a onu hudbu doplňuje křik a pláč zůčastněných. Jen malá Jeliza-Rose (Jodelle F.), oděná v dlouhém, průsvitně bílém přehozu, s kloboukem po babičce a boa kolem krku se bezstarostně prochází mezi hořícími troskami vlaku, a na prstech má nasazené utrhané hlavy bárbín, které jsou jejími jedinými přáteli.
Film jednoznačne není pro slabší povahy, zejména kvůli hororovým prvkům, ale taky kvůli scénám, které... jak to říct. Jsou tak nějak... Mile zvrácené.
I tak vám ale půvabná dívenka s nekonečnou fantazií učaruje. Husí kůže vám naskočí při pohledu na jejího tatínka, u nějž si chvílemi nejste živí, je-li mrtvý, či živí, kterého si "zahrál" Jeff Bridges, "manžela-Kapitána", kterého ztvárnil Brendan Fletcher, nebo z Dell - děsivě kouzelné ženy slepé na jedno oko, která "oživuje" mrtvé - Janet McTeer.








Leze, leze, po železe, nedá pokoj až tam...

8. února 2014 v 18:57 | Aya |  Myšlenkové

No jéje. Leze na ni jaro.

A s ním i smršť inspirace k sespání, jak jste si mohli všimnout.
To chátrání mě nebaví, tak jdu "blogísek" znovu zavlažit deníčkovým popraškem.
Události nedávné doby:
  • Vysvědčení. Na pohodu. Jsem prostě dobrá (ne, nejsem šprt, jak mě nazvalo drahé příbuzenstvo. A i kdybych si to jenom namlouvala... Tak co? Muhaha).
  • Onen zmiňovaný Silvestr v Irsku vypadá více než-li slibně.
  • Znovu se snažím uspět, tentokráte v literární soutěži Vidoucí. Držte mi pěsti.
  • Ono zmiňované, proradné jaro se už blíží. Mód "zadaná" znovu aktivován.

Soudek humorný, šermířský.

8. února 2014 v 15:56 | Aya |  Kreslené / Malované
Po vcelku dlouhé odmlce znovu výtvarné dílko, tentokráte komiksového rázu, určeného do školního časopisu GaMPR (až bude číslo hotové pár stránek ofotím a pochlubím se :) ). Ti, jenž nepochopí, nechť si alespoň užijí zpracování po stránce výtvarné. C:


Prozaicky poetický vzdech

8. února 2014 v 13:22 | Aya |  Psané
Za zvuků motorů,
neslyšíce hlas řek,
za řevu sirén,
odmlčel se i les.
Beznaděj, řka, že je neškodná, objímá tvá bedra a stahuje tě hlouběji do zhoubného objetí.
Civilizační protipól přirozenosti se prochází po molu a sebejistý úsměv usvědčuje ze lži její slova o vzájemné důvěře. O tom, kdo je tu ten pravý.
Malé bitvy přehánějíce se zemí jako tornáda ničí všední radosti a vyzdvihují nedosažitelné, s utopickou nálepkou dokonalosti.
Betonové spáry trhají pavoučí vlákna, jimiž je pospojována lidská duše, aby odhalily její nitro. Aby ho nešetrně uchopily, vsadili do přeumělkované, syntetické nádoby, a prohlásili ji za pravého ochránce. Za jediné bezpečné místo, zatímco bude pavoučí, dokonalé, něžné brnění beze slov vzdoru umírat, odmítnuté, zneužité, a zničené.
I při vědomí tohoto všeho se stále rozhlížíte, vy, jenž jste zapomněli, a hledáte střípek toho, co je vlastně zřejmé. Něco, co máte před sebou, ale nevidíte to přes smog, kouř z cigaret a alkoholový opar zastírající smysly.
Avšak nezoufejte, ubozí Poutníci neznáma.
Jednoho dne, až najdete cestu z bludišť měst.
Jednoho dne, až skrze záři neonů
spatříte hvězdy v mých vlasech
naděje znovu zazáří-
-a vy budete od svých snů

jen jedno přání daleko.