Prosinec 2013

Vánoční mír a klid

25. prosince 2013 v 21:51 | Aya |  Psané
Jsou zase Vánoce, moje milá.
Pamatuješ dřív?
Jezdili jsme k mým rodičům.
Vždycky jsme měli kapra...
Než jsme se vzali. Nejíš ho.

Měl jsem také psa -
dával jsem mu kousky masa...
Vzpomínáš? Vlčák...
Zbail jsem se ho.
Kvůli tvé alergii, miláčku.

Nic neříkáš...
Vím, raději posloucháš.
Zvykl jsem si, za ty léta...
Nikdy jsi moc nemluvila...
Se mnou.

Ach, lásko.
Vzpomínáš na náš první svátek zamilovaných?
Donesl jsem ti kytici růží -
dvacet jich bylo.
Vyhodilas je... Další z tvých alergií...

Časem jsi mi řekla o dalších...
Na jahody, když jsem ti je koupil,
tehdy v létě... U moře.
Strávilas ji na pokoji... A na baru...
Ale to je v pořádku.

Pojedu tam znovu.
Abych viděl co jsem vidět chtěl.
Stále mlčíš...
Ale to je v pořádku, lásko.
Já vím - mrtví nemluví...

Cože? Ach, jistě...
Ta polévka byla hořká...
To ten jed... Hmm...
Je takové ticho...
Snad abych pustil koledy.

Lucht siúil

7. prosince 2013 v 20:46 | Aya |  Psané
Tiché díky za život,
tichá slova prokletí,
světlo pohltila temnota -
a pak už jen chlad.

Nebyla to smrt - zatím,
byla to tma,
utrpení, samota,
vlhko a usínání.

*

Horkost a vůně dřeva,
poslední pohled do očí tmavších
než je černá noc -
a pak už jen hvizd.

Dotek na šíji,
ostrý a pronikavý,
bolest - či snad překvapení?
Padající svět, a nic.

*

Můj svět tolikrát vyhasl,
tolikrát jsem jej viděla znovu -
a žasla jsem,
a zmírala.

Chlad mě znovu objal,
a vše se protlo, kruh se uzavřel.
krátká chvíle pochopení
před novým začátkem.

Teď jsou to vzpomínky,
sny a vize, skutečnější
než život sám.
Stále cítím poslední dotek světla.

Stále mi dochází ve větru dech,
jak se dusím pouštním pískem,
jenž je tak moc vzdálený.
Pomíjející - věčná.

Konec je černý a oslňující zároveň.
Začátek je pohasínající a vybuchující barvami.
Duše nedotčená a poznamenaná brzdami času.
A má aura má barvu indiga.