Únor 2013

Pocitový útěk

27. února 2013 v 22:26 | Aya |  Psané
Je to v tvých očích,
měňavé kočičí zlato,
je mi slabo, třesou se mi kolena,
je to jako déža vú.

Spirálový pád,
střemhlav dolů a závrať,
jak se snažíme dostat daleko pryč,
já a můj odraz v zrcadlech.

Adrenalinem napumpované žíly,
praskají ve švech, kterými jsou spojené,
nemůžu dýchat, ani odpočívat,
musím pryč.

Hon na čarodějnice už dávno skončil,
a přece - dýchá mi to na záda,
jako dech loveckého psa,
zajíc odsouzený na smrt...

Konečně ulehám,
ale je to tu zas, číhá to,
jako zabiják na chodbě, za dveřmi - za úzkou škvírou,
nemůžu zůstat, už mě to zase žene vpřed, neklid a strach.

Lapače snů, aneb třikrát jinak

19. února 2013 v 18:02 | Aya |  Kreslené / Malované
S rubrikou to moc společného nemá, ale novou se mi vytvářet nechce a přeci jen to má k výtvarnému tvoření blíže než k psanému, takže...:D

Naušnice, no. 1
Pro více >celý článek.

"Proč? - Protože." aneb dialog mých já.

18. února 2013 v 20:57 | Aya |  Psané
Proč jsi tak često smutná?
- Tebe nerozesmutňuje ta nenávist kolem?
Nic víc?
- Nic víc? Kolik potěchy a dobré nálady najdeš na betonových loukách, nebo v lesích paneláků, jejichž základy jsou položeny tak hluboko, že tam už nikdy nic neporoste?
Vidíš to moc černě.
- Ne, jenom realisticky.
Kdybys nekecala. Je přece hodně věcí, ze kterých se můžeš radovat.
- Třeba války a zabíjení?
Bez války by nebyl mír, sama to tak říkáš.
- Bez války, kde je muž proti muži. Meč proti meči, pěst proti pěsti. Ne stroj proti dítěti. Samopal a tank proti vidlím a kamenům.
Nech už toho depkaření. A co to, co tě naplňuje? Vždyť jsou i světlý stránky.
- Jo, to, co dělám se určitě neztratí v moři konkurence a lidí, co se dostali na výsluní přes postel nebo z protekce...
Takhle to bylo vždycky.
- Jo, ale dřív to bylo normální.
Dochází ti argumenty.
- Jenom na tohle téma.
Aha. Proč se mnou vůbec mluvíš? Nemáme stejné názory.
- Potřebuju tě pro článek.
Super. A nepřipadá ti to jako zneužívání? Porušování lidských práv?
- Lidská práva? To se dneska ještě nosí?

Radši bez ruky, než bez něj...

17. února 2013 v 19:20 | Aya |  Myšlenkové
Zdravíčko.
Před hodinou a kousek jsem ještě byla s ním a teď se mi to zdá jako věčnost.
Můj drahý tu zase opruzoval přes víkend - příšerný, jak snadno si zvyknete na něčí přítomnost. Když jsem se vracela ze sprchy, přišlo mi strašně divný, že na mě nikdo nečeká v mém pokoji u počítače, se zlomyslným pohledem co jakoby říkal "Tak co já ti jenom provedu..."
Fňuk.
Nu, ale abych nepsala jen o tomhle jednom... Mám divoký plány na jarní prázdniny. 1) Larp s upejří tématikou, 2) možná sraz s kamarádkou, no a za 3) (Ha, stejně budu mluvit jenom o tom jednom! :D ) odjezd přes celou republiku, na moravu - za ním. Poprvé. Jak se znám, budu mít co dělat abych nenastoupila do špatného vlaku. (Nevěříte? Když jsem se s ním dneska loučila, při odchodu jsem málem narazila do sloupu. Když se ho pokouším shodit na zem, do postele, do židle, do sněhu - kamkoliv, většinou to dopadne tak, že to já sama skončím na zemi s naraženým zadkem, nohou, rukou, hlavou... Nemehla se poznají. :D )
Co plánujete na jarky vy? Taky nějaký divočárny? >D


Když už je ten Valentýn...

14. února 2013 v 20:55 | Aya |  Myšlenkové
....Tak přeju hodně čehokoliv chcete, cucáci. :D
A užijte si ten komerční americký svátek, který jsem nikdy nechápala a nikdy chápat nebudu.


Zdroj obrázku: http://

Gifyo. Znáte se?

9. února 2013 v 13:55 | Aya |  Myšlenkové
Cha cha.
Tak expanduji na další a další stránky na internetu. Brzy si ho celý podrobím. Chich...
Znáte Gifyo?
Taková suprová stránka pro lehce narcistické typy lidí, kteří touží po skamarádění se s lidmi z celého světa, nebo kteří o sobě chtějí dát vědět.
A nebo se prostě jenom nudí. Na Gifyu totiž můžete komunikovat, komentovat, a hlavně tam můžete nehrávat animace. Jednoduše naprosto úžasná blbina pro dlouhé chvíle. Mimo jiné je tam spoustu úchyláků, takže o jistou zábavu je tam taky postaráno. (Ano, hádáte dobře, myslím tím vysmívání se těm zoufalcům, co se obnažují a kroutí před webkou. :D)
No, a to bude konec mini-reportu.
Už se znáte?
Tak mě následujte. >D
Ťap, ťap > Gifyo
Ťap, ťap > Ayush


"Undo your mind"

9. února 2013 v 12:06 | Aya |  Psané
Vyslankyně jara a zimy...
Ruce vhozené vzduchem roznášející sníh a máz...
Svěřenkyně vod a šamanka divokosti...
Ohnivá živočišnost ruku v ruce s mrazivou lidskostí...
Jako zhoubný sen a jed pulzující v žilách...
Už jen křídla chybí k tomu, aby byla andělem - ač čistým, či padlým...
Performance života, martyrium vědění...
Manifest života a znovuzrození, nevinností a zatracení!
Jsem živá! Jsem živá! Poznání bubnující žilami.
Smířená se stínem kosy nad hlavou, tančíce pažemi kolem čepele...
Upokojená vírou a rozdivočelá hrubostí radostí.
Nikdy neslyšené barvy, nevídané zvuky, doteky rozechvívající chuťové buňky a kůže chutnající vzduch...
Hrubá ruka beroucí volnost - ona je imunní.
Nesmrtelná smrtelností, dokonalá v chybách, ohnivá v chladu a divoká svým klidem.
Mrazivá dotekem a něžná živočišností, zabíjejíce nevinnost a sama věčným dítětem.
Otevřená vzduchem a smířená se stínem smrti, pohrdavě objímajíce tělo v černé kutně, připravená jej následovat.

O realitě, aneb trocha pesimismu.

9. února 2013 v 12:04 | Aya |  Myšlenkové
Určitě jste na tom stejně jako já - někdy prostě člověka napadne, co když je to všechno třeba jako v Matrixu.
To, že to, co vidíme kolem, není skutečný svět. Že ona realita je schovaná někde za hranicemi téhle iluze života.
To, že tohle je jenom fantazie, jeden nekonečný, dlouhý, horečnatý sen, který se zdá umírajícímu.
Fantazie vyšinutého člověka, který je uvězněn ve vlastní mysli.
Groteskní výmysl někoho vyššího.
Co je tedy realita?
To, že když budeme křičet o pomoc, nikdo nepřijde?
Nebo snad to, že je tenhle svět zkažený?
Že věda pohlcuje přírodu natolik, že už nebude schopna se vzpamatovat?
Ty hrůzy, které se dennodenně dějí?
Příliš mnoho otazníků - ale příliš málo odpovědí. Nikdo nedokáže přesně říct, co je realita, protože nikdo není úplně schopen pochopit podstatu úplně všeho… Zachytit slovy to něco, co odlišuje sen od skutečnosti, nebo alespoň toho, co za skutečnosti považujeme. Ten vrtkavý, ale přesto jistý pocit, že se sen neděje a že se každou chvíli, nebo v blízké budoucnosti probudíme a během pár minut naše mysl vzpomínka na sen vytěsní. Možná je "skutečnost" jenom jeden dlouhý sen a "sny" jsou probuzení-se z něj.
A možná vůbec žádný život není a tohle je jen jeden z milionů nevysvětlitelných součástí světa.
Kdo je schopen to říct?
A kdo je vůbec schopen soudit a vyřknout rozsudek?
Po mně to nechtějte…