Leden 2013

Sen, aneb volnoveršově, podruhé.

23. ledna 2013 v 18:48 | Aya |  Psané
Měla jsem sen,
letěla jsem v letadle,
opilá a šílená,
letušky polonahé,
cestující z toho byli paf -
"Přejeme příjemný let!"
Pak jsme spadli a pochcípali.

Probrala jsem se
uprostřed odpadků,
byla jsem jejich královna -
a celý svět byl odpad.
Prodala jsem úřad
a šla na ulici.

Žebrala jsem o prachy,
i když jsem měla miliony,
jen pro pocit přebytku -
jen pro ten pocit.
Šlapala jsem chodník,
kapsy plný zelenýho štěstí
a tu a tam jsem zabila pár zombie.

Zazvonil budík,
byla jsem živá -
střízlivá a šílená,
svět byl pořád odpad,
štěstí bylo fuč,
zombie s mobily před xichtem -
vzala jsem si věci a vypadla pryč,
protože jsem už nebyla královna.

Volnomyšlenkářský volnoverš

16. ledna 2013 v 20:50 | Aya |  Psané
Doteky démonů,
znatelně citelné na kůži...
Její hrdlo, jemně pulzující
zběsilým tepem -
jakoby se snažil prozit ven,
zpoza kůže...

Vlčí oči upřené na měsíc,
výbuch extáze: odeznívající,
její nahé tělo v mukách,
které přináší procitnutí
a krutá bolest stékající v hustých,
smolných vlnách celým tělem -

skoro jako hladké,
šupinaté tělo...
Tělo Draka.

Zklamání

16. ledna 2013 v 17:59 | Aya |  Myšlenkové
Milý deníčku..
Nevím kde začít a při tom toho chci napsat hrozně moc. O víkendu jsme se strašně pohádali u táty. Pořád tomu nechci věřit, že se to stalo u někoho, koho mám tak ráda, a koho jsem brala jako někoho po kom jsem podědila názory a přesvědčení. Když mě vezl na vlak, kterým jsem se měla dostat zpět do LBC, vyslechla jsem si o tom, jak je důležitá drzost, a jak je potom snadnější se prosadit, když máte prořízlou pusu. Že prý to nemám brát tak vážně.
Pobrečela jsem si cestou domů, když jsem dorazila udělala jsem si čaj...bylo mi líp.
Vzpamatovala jsem se a opět - bylo mi fajn. Do teď. Když se vrátím domů, po víc jak osmi hodinách ve škole, první co se dozvím je, že mamce táta psal. Odkazoval na to, jakto že s ním nekonzultuje vážné, důležité věci. Jako třeba tetování a to, kde jsme trávila Silvestr. O tom mém, o kterém se přede mnou nezmiňoval nijak nahlivě taky nepsal moc pěkně.
Je mi mizerně. Táta, který tak mluvil o tom, jak je důležitá upřímnost, a bla bla bla, tohle řeší zpětně přes mámu. Abych se trochu vrátila k onu silvestru - neříkala jsem mu o tom. Což znamená že čte nejspíš tenhle blog. A za to mu opravdu děkuju. Měla jsem chu´t sem psát a teď se zase bojím co se tu nedočte a co mi nevyčte, nebo mojí mámě. Díky tati. Doufám, že se to zase bude řešit v celé rodině, že jsem se o něm nějak ošklivě zmiňovala.
Kromě chuti psát sem (ale to za chvilku přejde...) mi vzal taky chuť se do Vlastibořic vůbec vracet... Nenávidím hádky a nenávidím to ticho, které se při hádkách a po nich dostavuje. A nenávidím, když na mě někdo křičí. Šílím z toho. Myslela jsem, že on jako roič by to pochopit mohl. Místo toho mi vmetl do obličeje, že tak to prostě ve světě chodí, ať si zvykám. Co je špatného an tom, se prostě rozbrečet, když na vás jednak řve masecha a jednak se na její stranu přikládní i vlastní táta? Nejenom že mě to zklamalo jako máloco, ale pořád se mi z toho ještě svírá žaludek. Co je sakra špatnýho an tom, že když na mě někdo řve, prostě nevím jak odpovědět? Že když přijde vypjatá rodinná situace mám prostě zásek a radši nechám ostatní ať se vyřvou, aniž bych cokoliv říkala a prostě to překousnu? Ne, nezvykám si na to, jak tahle doba pracuje, na systém a podobně. Narozena ke svobodě a tak to zůstane. A není snad moje věc, jak si tu svobodu uchovávám? je něco špatnýho an tom, že se snažím nevyvolávat spory a to, co jiní vyřvávají při hádce ze sebe vypíšu? Vymluvím s ez toho u psycholožky?... Mate mě to a je mi z toho smutno. Z toho všeho. Už nechci další otazníky. Už se sakra nechci na nic ptát a mít srdce dračí krve sevřené úzkostí z toho, jak to bude.
Byla bych nejradši kdybych tam nějaký čas nemusela. Nebo kdyby aspoň bylo léto... Mohla bych si prostě zalést na půdu do svojí komůrky. Schovat se tam před světem, s notebookem, a s tím svým na druhé straně obrazovky...
Kéž by tu teď byl. Potřebuju se k někomu přitulit a prostě jen ležet...
Co dodat...děkuju za pozornost.

V objetí svého démona

7. ledna 2013 v 22:13 | Aya |  Psané
Šťastná v tvém objetí
konečně se setkáváme - a cítíme,
vynesli mě sem, v zajetí,
ale ty... Navzájem se osvobozujeme.

Vezmi mě do náručí,
zboř mou celu - tu klec kolem mě,
já vím - jen málokto ti poručí
ale teď jsi to ty, kdo mě pochová, místo matky země.

Konečně jsem volná,
tančící plameny všude kolem,
konečně jsem šťastná,
tančím s ním, s mým rudým Bohem.

Polib mě, pociť mě,
jsem šťastná, v objetí svého démona,
málokdo ví, že v nitru zářiš temně
a ti co vědí, už nepromluví znova...

Dancing fire

7. ledna 2013 v 22:02 | Aya |  Psané
Záblesky světel
uprostřed uhlušujících ran,
za chvíli nebude nic - jen popel,
svůj život - ten teď braň.

Na cestě před námi
kolem nás i za našimi zády,
na silnici, mezi lískami,
vše shoří, ve jménu legendy -

Tančící oheň, plameny,
vidím tě, smrti, mezi nimi,
tančíš, skoro s nimi splýváš,
mezi mnou a tebou už nejsou zábrany,
teď cítím hlad - tvou kosu na temeni,
už nemám šanci uniknout, když svou píseň zpíváš.

Střepy jsou jako hvězdy,
jen bodají a řežou, oslepují,
nebojím se tě následovat - už nikdy,
protože vím, že mě plameny osvobodí.

Tančící plameny, tančící oheň,
je ne cestě před námi - je všude,
tančící oheň, smrt mě vede jeho středem,
už nesmím promluvit - ani říci sbohem,
jenom popel z našich těl zbude
Ale zatím... jsi jen hořícím bohem.

O Silvestru a milionu floccinaucinihilipilifikačních blbostí.

3. ledna 2013 v 20:09 | Aya |  Myšlenkové
Zdarec palec.
Hi hi hi. Tak jak jste se měli na Silvestra? Ano, ano, vím, že píšu s notným zpožděním - ale lepší pozdě než vůbec, ne?
Silvestr mi proběhl více nežli uspokojivě, až na pár drobností, ale to neřešit.
Myslela jsem, že se na téma "Silvestr" rozepíšu tak na pět odstavců a ono ne... Co se dá dělat.
Mám za sebou Koralínu v knižním vydání, stejně tak jako Emily Strange: Temno. Boží a božejší. Z toho ovšem plyna jedna taková nemilá věc. Sáhla jsem po další knížce, kterou jsem dostala k Vánocům a s hrůzou jsem zjistila, že je to nejspíš až úplně poslední díl ságy, ze které je. Zklamání. Totální. Stejně tak s další knížkou. Pochází z webu jenny Nowak a jedno jí teda vytknout musím - tu nepřehlednost v posloupnosti. To mě naštvalo fakt bestiálně, na to, jakou jsem měla před tím radost že se do toho skvělého čtení konečně pustím. Co nadělám.

Nemáte někdo nějaký tip na knížku? Uvítám něco z upíří scény, stejně tak nějaký vážně dobrý nervy drásající horor.

A teď, v neposlední (i když možná poslední) řadě, bych chtěla objasnit význam toho úžasného a grandiózního slova - floccinaucinihilipilifikace. To je, mí drazí, označení něčeho za bezcené, nebo nepotřebné. A jste zase o něco chytřejší.
Pá, pá.