Listopad 2012

Za Úplňku

26. listopadu 2012 v 15:27 | Aya |  Psané
Poslouchej, ještě než se vrátíš
a znovu mi odejdeš, už teď mi to chybí
ty špatné věci, způsob, jakým mě nenávidíš,
to, jak si se mnou hraješ - a to, že se ti to líbí.

Svět za mou kůží pálí,
hoří a ničí, když si tě povolá
Tvůj bílý král, zalévajíc svitěm okolí,
chci ukojit tvé Zvíře, jež v tobě vyvolá.

A tak poslouchej, co ti říkám,
ještě než do mě Zvíře zatne zuby,
ten způsob, jakým miluješ, z nějž naříkám,
při tom nás jen víc stahujíc do záhuby.

Úplněk pokynul, můžeš udeřit,
uprostřed lesů, skoro nemohu uvěřit,
tráva zbarvená krví, hukot uvnitř hlavy,
ta slast zahanbuje krásou všechny představy.

To, co potřebuji.

22. listopadu 2012 v 20:15 | Aya |  Myšlenkové
U Kaina, tahle otázka se mi před nosem vznáší celý den.
Počínaje návštěvou psycholožky a tímhle tématem konče.
Ale budu psát o tom prvním.
Dostali jsme se k otázce mých myšlenek na sebevraždu. Ty jo, vyslovit to nahlas je mnohem těžší, než to napsat. Pak samozřejmě konverzaci protkla otázkou.
"A je něco, čím byste mohla svůj život zlepšit?"
Povídám, snažíc se to odlehčit, nějak s ezbavit nervozity z toho, že nevím jak odpovědět, že hora čokolády by to zlepšila.
"A teď vážně?"
Sakra. Neuměla jsem na to odpovědět. Neumím ani teď.
Víte, že vám něco chybí. Že něco nutně potřebujete, nějakou enznámou část života, bytí. Ale co to sakra je? Velká neznámá. Velká, hnusná, neuchopitelná neznámá. Celý den jsem tak nějak příjemně otupělá a některá její slova mi plují hlavou. Dotýkají se dosud necítěných citlivých míst a zákrutů duše, nálady, pocitů. Zanechávají nejištné stopy v místech, o jejichž existenci jsem nevěděla a tam zanechávají další a další otazníky.
Cítím, že tohle sezení mi pomohlo. Nějak. Ale pořád je přede mnou ta otázka... Co je to něco, co potřebuji?
....Kéž by bylo hledání toho něčeho stejně snadné, jako napsat to o těch sebevraždách.

On chce pojednání o homosexuálních želvách na východním pólu.

16. listopadu 2012 v 20:35 | Aya |  Psané
...Jak-chceš.
Můj muž se opět ukázal se svou představivostí. Nutno říci, že si za to vysloužil přezdívku homosexuální želva z východního pólu. Pořád si ale říkám....Proč?!

Nicméně, začnu. Jedná se o vysoce ohrožený druh, žijící těsně nad hladinou východních moří. Místo krunýře mají tvrdá křídla, do kterých se mohou zabalit a spadnout do vody, kde jim sbalená křídla slouží jako úkryt a místo pro odpočinek. Traduje se, že na mořském dně mají rozsáhlá centra s homosexuálními bary a salony. Je to výstřednost tohoto typu želv. Nejsou zaměřené na nic jiného, než na opačné pohlaví, což je v jejich případě dost zvláštní, jelikož se vždy jedná o hermafrodity.
Tento druh byl poprvé popsán mořeplavcem Arielem (vylučuje se jakákoliv shoda jmen s malou mořskou vílou či pracím práškem). Jedna z želv mu při jeho cestě nabourala do čela a on byl svou posátkou nazván novodobým Newtonem. Jen to v jeho případě nebylo jablko, ale zmiňovaná želva.
Co se týče vzezření jedinců tohoto druhu ptákplazů, bývají křiklavě žlutí, či průhlední, proto jsou k vidění málokdy. Jsou velice nebezpečným druhem. Na své oběti útočí tak, že jim sednou za krk a zobák, který mají místo tlamičky oběti zahryznou do vlasů / srsti / hřbetní ploutve a čerpají z ní veškeré myšlenky na jídlo, takže oběť zeslábne a umře na podvýživu.
Želvy se nevyskytují v Americe, Evropě, ale vyskytují se velice četně v některých částech Číny, Ruska a rozšířily se i více na západ, do Afriky.
Tímto končím. Už prostě nemůžu.

Už mám zase co říct.

11. listopadu 2012 v 13:37 | Aya |  Myšlenkové
...Nebo ne?

Ok. Je mi dost blbý psát pořád články typu "Z mého deníčku", protože mi to přijde egoistický, a jako bych vám nějakým způsobem vnucovala svou velikost - eh, totiž maličkost - a to nemám ráda! Takže mám dilema. :D
Taky se mi nechce tenhle všestranný blog jakkoliv zaměřovat, protože jsem v těchhle věcech nestálá a skončilo by to v odpadu. Haha.
Takže...

Challange!


Hvězda

9. listopadu 2012 v 14:32 | Aya |  Psané
Kde je můj limit?
Kde jsou hranice?
Jak mám vědět kdy zmírnit?
Jak přes lži jichž jsou tisíce?

Jsi hvězda,
zmatená, padající hvězda,
prudce se šířící nocí,
otoč se ke světlu, skrz nocí.

Řekni proč, proč se cítím tak dobře,
sebedestrukce mě obklopuje,
ten tlak mě zevnitř páře,
a moje vlastní zář mě oslepuje!

Pojď, pojď zpět nahoru,
zvedni se na nohy,
taneční partket není místo pro prohru,
nejsi moc daleko od konce svojí hry.

Nevidím limit,
mysl mě táhne dvěma směry,
pocity nemá smysl tlumit,
jak, jak najít světlo uvnitř Černé díry?