Září 2012

Hudba mého dětství.

23. září 2012 v 12:09 | Aya |  Psané

"...A jo! A jo!"

Muhaha. Když jsem si přečetla název tématu, hned se mi vybavil ten boží kluk, co hrál Petra Pana v té hrané verzi. Jako malá jsem do něj byla upřímně zakoukaná a milovala jsem všechny pohádky týkající se Petra Pana.
Ale teď k tomu, o čem chci psát.
Před chviličkou jsem an jednom nezmiňovaném blogu zaznamenala, že slečna nechápe jak můžou rodiče "vymývat mozky dětem s takovými blbostmi". Nesouhlasím.
Je mi hrozně líto, že když si povídám s nevlastním bráchou o strašidlech a nadpřirozených bytostech, odpovídá, že jsou jen v pohádkách. Pamatuji si na to přenádherné dětství (které mi mimochodem vydrželo až do teď..Někdy.) kdy je mysl otevřená úplně všemu, věří na zázraky a těší se už jenom ze samotného bytí. Víly, elfové, dryády, strašidla... Vždyť je to nádhera! Můj zmi%novaný bratříček je hodně racionální už teď a to je mu necelých šest. Zrovna dneska jsem and tím tak přemýšlela a došlo mi, jak moc se v tomhle lišíme. On je po své mamince, mé maceše, ten typ člověka, který možná věří na duchy, které viděl v pohádkách, ale na nějaké další "báchorky" nevěří vůbec. Já jsem po mém a jeho tatínkovi snílek otevřený všem těm možnostem, že existují předtuchy, věci, které lidská mysl nedokáže pojmout... Že život může být jako pohádka, alespoň někdy.
Vždycky, když se řekne, že víly neexistují, jedna víla umře. Možná poroto už na ně lidé nevěří. Většina kvůli jejich racionalitě vymřela. Nebojíte se, že to takhle dopadne i se sny?
A víly prostě existujou!

Šípkový čaj, domácí výroba

23. září 2012 v 11:58 | Aya |  Myšlenkové
Tak se zařazením tohodle jsem si fakt nevěděla rady. :D
Takže, jak začít.
Vždy jednou za čtrnáct jdí jezdívám k tátovi na vesnici, kde si před nedávnem zrekonstruoval starý polorozpadlý domek. Pořídil tři kočky, dva psy a už to jelo. Vyvrcholilo to tím, že si peče vlastní chleba, moštují jablka, dělají vlastní šťávy a čaje... Prostě malý kousek ráje. :)
Dneska jsem si byla natrhat trochu šípků, abych si taky vyrobila trochu toho zázračného domácího čajíku. Hledala jsem návody jak na to na internetu, ale byly poměrně složitě popsané, tak jsem se rozhodla, že až si šípky usuším a vytvořím tu úžasnou čajovou věc a, samožřejmě, bude-li ten můj výtvor užasný, začnu vám sem dávat i takovéhle malé recepty na přilepšenou, pro ty aktivnější a kreativnější milovníky čajů a jejich domácí výroby. :) Teď proč to píšu.

Zajímají vás vůbec takovéhle věci? Rozumějte, už jsem si zvykla že si tohle píšu spíš tak nějak pro sebe a pro svého milého, který si tu krátí dlouhé chvíle, ale přeci jen by mě to zajímalo. :D

Pomóct!

22. září 2012 v 8:37 | Aya
Tak jo. Většinou neškemrám o hlasy do stupidních soutěží, ale na tomhle mi poměrně záleží. :) jedná se o soutěž o nejhezčí klip a já se pokouším vyhrát s písní Fjara (pláž) od Sólstafir, odkaz v horním volitelném boxu.
Pokud budete hlasovat, hlasujte prosím pro Ruusu :) A pokud chcete taky někde kliknout, píšte pod tenhle článek.


Alesia

8. září 2012 v 15:06 | Aya |  Psané
Stmívá se a zima se rozpíná
tam a zase zpět, všude kolem,
tahle doba je zvláštní, tak jiná,
přichází záhuba - náš život je jejím zdrojem.

Příroda získává vládu
to ona teď určuje pravidla
ne lidé co z ní vzešli - špatně nese zradu,
ohně hoří, voda prolomila stavidla.

Vítr burácí a snaží se mne vzít pryč,
usínám a odevzdávám se tvým zeleným pažím,
vezmi mě zpět domů, naposled, křičím z plných plic,
Matko, Bohyně, je to návrat k tobě, po čem teď toužím.

Když je prostě pohoda

6. září 2012 v 19:53 | Aya |  Myšlenkové
Znáte to...
Vrátíte se z města, absolutně zmožení moderní dobou... Chcete se prostě jenom posadit k notebooku / PC a nemyslet. Odreagovat se. Třeba se zeleným čajem s jasmínem z číny, který jste si koupili jako malé potěšení sami pro sebe.
Dnes jsem zapracovala na dalším dredíku. Celkem je jich pět... Říkám si že už to stačí, ale stejně budu za chvíli hledat místo kam bych si napletla další :)
Pro jednou mám zase takovou vážně krásnou optimisticko-romanticky-melancholicky naladěnou náladu... Asi mi stoupla do hlavy ta vůně čaje a vonných tyčinek... A ta hudba. Objevila jsem novou kapelu, která je ale prostě úžasná. Přikládám mou, zatím, nejoblíbenější.
Snad se vám bude líbit stejně jako mě.
Mám spoustu věcí, na které bych si chtěla rozhořčeně stěžovat, ale nějak se mi nechce - možná an to nemám sílu, možná si nechci zkazit tuhle nádhernou náladu. Takže jenom přeji krásný pohodový večer. Už jen pátek a zase víkend. Jak se máte vy?


¨Jeden dlouhý výkřik do tmy aneb malý pohled zpět do I. Kapitoly

5. září 2012 v 6:53 | Aya |  Psané
Chytla mě nostalgie tak jsem zabloudila do I. Kapitoly... A co tam nenajdu :)
Řekla jsem si, že vám to sem hodím. Až se vrátím ze školy, chci zase trochu tvořit, tak tu budete mít aspoň dva deprimující výkřiky za den.

I.
Slyšíš můj křik?
Poprvé a naposled... Prosím, odpověz,
že tohle všechno je jen trik.
Škoda, ža můj hlas patří do té škály
kterou neslyšíš, nebo snad nechceš?
Myslím, že to, čeho jsme se dřív báli
přichází právě teď. A ty se mě zrovna teď zřekneš.
II.
Zatímco ty mžouráš přes škrabošku, já si jí sundávám
Nevidíš nic než zářezy na mých nohou -
neptejte se pro, co jsou... Už to ani nevnímám
jak bolest přechází plynule v další, jinou.
III.
Slyšíš mě konečně? Jsi už schopen jasně vidět?
Už nechci zůstávat na tomhle mrtvém bodě,
je to konec? Lidé mi budou tu věčnou svobodu jistě závidět.

Sex, school and rock'n'roll, aneb jsem šíleně dospělá.

4. září 2012 v 14:05 | Aya |  Myšlenkové
Ahoj parchanti. Tak mě zase jednou oslovilo téma týdne. *Damned*
Hnedka mi v hlavě naskočilo, jak je to strašně vtipně nadnesené k tomu, aby se bloggeři zabývali otázkou dospělosti a toho, jestli když dělám nějaké věci znamená to že patřík k těm, které jsme jako malí obdvivoali.
No fakt. Kdo z nás nechtěl být dřív velký jako mamka a taťka? Holky se šminkovaly a pózovaly pro domácí záběry videokamer v růžových šatečkách a s hromadou kabelek a připadaly si šíleně dospěle, když se tímhle přiblížily tomu, jak chodívá maminka, pomáhaly v kuchyni a 'vařily' děsivé odvary a sypaly do misek bláznivé kombinace koření a ingrediencí, zatímco kluci si sedali za volant a napínali nožičky, aby došáhli na pedály, pomáhali tátům v garážích a dílnách, zatloukali hřebíky, podávali klíče na utahování šroubů... Všude to bylo stejné a zároveň jiné, ačkoliv se to psotupně s generacemi mění.
Zatímco já jsem si ještě v páté a šesté třídě téměř nosila bárbíny a plyšáky do školy, dnešní "páťáci" jsou k nerozeznání od těch spráťat, která přelézají z devítky na střední (Vy, co patříte mezi tyhle přelézající "spratky", neberte tu přezdívku vážně, prostě mi to tam znělo dobře. :D). Snaží se být dospělí. Hrozně ráda bych jim někdy dala facku a seřvala je za to, aby si užívali volnýho vstupu do lunaparku v Babylonu a pdoobných dětských center, dokud můžou, protože já teď fňukám, že chci na skluzavky, houpačky a do takových těch barevných kuliček apod... Jdou do města s kamarády v strašně cool oblečení a připadají si znovu šíleně dospělí. Už jsem měla pohlavní styk, menstruuju, vydělala jsem si první peníze, podepsala pracovní smlouvu, za dva roky mě čeká "dospělost" tak, jak ji známe a stejně bych nejradši byla zase ten pizizubej prcek co běhá mezi domy s klacíčkem v ruce a řve zaklínadla.
Prostě... Dospělost není hezká věc.
Pokud máte ještě čas, uvědomte si to a kašlete na ostatní, kteří už se za dospělé berou. Buďte děti a kurevsky si to užívejte.
To je asi tak všecko.

Ten pocit když...

3. září 2012 v 15:12 | Aya |  Myšlenkové
...když se vašemu bývalému líbí status na facebooku, který se týká vašeho nynějšího přítele.
...když se s nadějí, že bdue něco jinak vydáte 1. na cestu do školy a VŠECHNO je až mučivě stejné jako vloni.
...když koukáte na porno a kamarádka vám napíše "Ahoj, co děláš?".
...když sníte dva sandwiche tři hodiny po vydatném obědě a nejradši byste si udělali další dva.
...když čekáte na krámy a nevíte na který den je máte dostat.
...když se váš přítel vzdálí do kuchyně od notebooku, něco mu napíšete a odepíše vám jeho sestra s tím, že mu odpojuje net.
...když zmiňovanému příteli napíšete nějakou intimnost/prasárnu a on vám vytlemeně odpoví že mu zmiňovaná sestra koukala přes rameno a četla si to.
...když se vás po prázdninách spolužačky ptají na vašeho ex a vy jim s poker-face musíte říct, že už s ním nejste, ale že máte někoho nového.
...když čtete tenhle článek a vidíte se v něm.

Dnešní den... Byl stereotypní. Už úplně vidím jak do toho zase zajedu rovnýma nohama... Dny splývající do sebe, neschopnost rozeznat pondělí od úterý, úterý od středy... K čertu se stereotypy.
Dnešeí den... Začal cestou autobusem do Jablonce a dalším autobusem ke škole. Následovala strašná spousta schodů. Třídnická hodina s učitelkou, které se děsíte, a která vám představí novou ředitelku, která vás děsí snad ještě víc. Potom dalších několik minut, kdy vám třídní vypráví kde byla na prázdninách. Konečně můžete vypadnout. Sejdete se s kamarádkou ve městě, vy bez peněz, ona se jde najíst. Celou dobu jste s ní a chvílemi jí užíráte kusy kuřete a nakonec po ní dojíte rýži. Pak dlouhá cesta k ZUŠce abyste se zapsali an další kurz kreslení (ačkoliv chodíte na umělku), na které chodíte bez přestávky už nějakých 11 až 12 let. Pak cesta domů...a ten slastný pocit když otočíte klíčem v zámku a zjistíte že doma nikdo není. Konec.

Jeden dredík, dva dredíky, tři dredíky...

2. září 2012 v 15:15 | Aya |  Myšlenkové
Čau prdi.
Novinka. Teda vlastně tři. Mám tři dredy. Překvapující, po přečtení nadpisu, co? :D
Jak jste na tom s obliou těchchle božích věcí? podporujete nebo zavrhujete? Přikládám fotku úplně prvního nejprvnějšímu dredu, za který miliardakrát děkuji své najdražší a nejlepčejší kamarádce Caroline Cobain.