Osmnáct růží

27. března 2014 v 21:35 | Aya |  Psané
Připrav se
A otevři oči
Vítej ve světě
Kde mnoho
Je málo
A věčnost má
Jen vymezený čas

Rozhlédni se kolem
A žij
Dokud ti to nikdo
Nikdo nezakazuje
A i přesto
Že je prý svoboda relativní
Buď svobodná

Miluj, chutnej
Jez, křič
Zpívej, utíkej
Tanči, buď divoká
Vyj, tvoř
Maluj, buď sama sebou
Čaruj a žij

Sevři v dlani
Vlčí řasu
Přitiskni k srdci
Čaorit
Na krk pověs
Levandulové ametysty
Cinkající o stříbrný pentagram

Nech inkoust
Ať se vsákne pod kůží
Ať tvoří mapy
Jež ti připomenou minulost
Zpívej spolu s vlky
Utíkej se sokolem nad hlavou
Usínej s liškami

A vzdej holt
Osmnácteru růží

Jež padají k zemi
 

Nesmysly mezi smysluplným.

19. února 2014 v 22:42 | Aya |  Psané
Konečně jsem se dočkala. Další téma týdne. Yeey.
"Co (ne)dává smysl"
Nuže. Kde začít?
Nehodlám se, pro jednou, věnovat nějakým super-filozofickým otázkám, nebo tak. Dnes se chci zaměřit na naprosto všední věci, což je právě onen... Ne-smysl.
Když se řekne "štěstí", hodně lidí začne vymýšlet ohromné věci, složité plány, okázalou budoucnost. Velký dům, spousta peněz, drahé dárky od méně drahé polovičky. Well... Asi to bude znít jako hodně otřepané fráze všech těch "sluníčkových" lidí, hipízáků, a podobně. Ale já vidím štěstí v mnohem menších věcech.
Když se mi podaří malba.
Když je venku sluníčko a tak-akorát na oblečení, na které mám zrovna chuť.
Když si s tím svým dáme pusu.
Při společné přípravě nějaké mňamky.
Když jenom tak sedím, poslouchám hudbu, piju čaj, a usmívám se sama pro sebe. Bezdůvodně. Nezištně.
Když začne foukat po dlouhé zimě vítr, který se už začíná oteplovat.
Když začnou kvést sněženky.
Když se oteplí na tolik, že hřeje i zem.
Když se vydaří ten krásný přechod léta a podzimu, kdy je teplo a stromy mají ty nejúžasnější barvy na světě.
Když napadne první sníh.
Když dostanu maličkost, která je ale sama o sobě úžasná. Třeba papírová růže ze střelnice, kterou mi před xx lety vystřelila kamarádka.
Když si čtete už poněkolikáté oblíbenou část knížky, ze které máte husí kůži, usmíváte se jako pitomci, a máte žaludek jako na vodě.
Když dočtete něco úžasného. Ta směsice radosti, že jste to dočetli, že už znáte konec, a zároveň ten pocit vyhoření. To už je konec? Chci ještě!

...Je toho tolik. Tak proč se lidi pořád snaží dohnat kometu, tu nedosažitelnou létavici, když míjejí spousty a spousty hvězd, pro které se stačí jen natáhnout? To je smysluplné?

...Aneb něco, na co se málokdo těší

10. února 2014 v 21:03 | Aya |  Psané
Po chvíli, kdy jen tak bloudím prst nad klávesnicí konečně nacházím způsob, jak začít.
Znám opravdu málo lidí, kteří by se na stáří těšili. Vlastně - neznám nikoho takového.
Svým způsobem s nimi souhlasím. Bude to na prd - omezený pohyb, zdravotní problémy, budete slýchat něco jako "Ty voléé, ta pitomá bába si nemůže chvilku postááá" (samozřejmě ve slangu mladé generace za xxx let), budete se muset přizpůsobovat novotám, všechno se bude pořád zrychlovat, zatímco vy budete pořád pomalejší.
Existují haldy článků v časopisech pro ženy, jako třeba OnaDnes apod., které dávají ženám naději, že přeci je na co se těšit! Vzpomínám na jeden takový článek, kterým chtěl kdosi motivovat, že to vlastně bude super. Upřímně... Se jim to moc nepovedlo. I tak ale přikládám takový svůj miniseznam těch plusek.
  • Budete moct říkat "Já vám to říkal/a"
  • "Na tohle už jsem moc starý/á"
  • "To když jsem byla mladá..."
  • Lidi vás budou - doufám ve slušnost těch co tu budou - pouštět na své místo
  • Za předpokladu, že nebudete i v dnešním důchodovém věku nuceni chodit do práce budete mít spoustu volného času. Na tvoření, spaní, pečení, pletení, procházky, rodinu, kočky - co já vím, na co ještě.
  • Můžete se stát těmi pohádkovými babičkami/dědečky. No fakt. Víte, jak je to super, když po dni ve škole jedu domů a v zadní části autobusu sedí stará dáma, jako vystřižená z nějaké staré pohádky - hůl na chození, o kteoru se opírá, zavřené oči, blažený úsměv, vrásky, kůže podobná papíru, příjemná vůně mýdla vládnoucí všude v okruhu dvou metrů, bílé vlasy, nějaký barevný kabátek... To je prostě kouzelný.
  • Nebo se můžete stát pravým opakem! Budete ta/ten věčně nespokojená/ý babka/dědek, co si může dovolit na všechno nadávat, protože už všechno zažil/a, budete vyhánět mladé ze sedaček v dopravních prostředcích, a nebo se budete chovat jako ta kočičí ženská v Simpsonech. Muhaha. Ta si musí žít.
  • Nikdo se nebude divit tomu, že prospíte spoustu času. Máte ho přece hafo!
  • Vnoučata. To bude jednoznačně super, pokud si ze svých dětí nevychováte maniaky, kteří si zase vychovají maniaky ze svých vlastních dětí. To by bylo na prd.
Víc toho teď asi nevypotím, ale - je toho hodně, na co se dá těšit. Respektive důvodů, proč se ke stáří nestavět stylem "Radši se odstřelím, než abych byla stará".
Já osobně si představuju, že budu ta čuprová hipízácká babča, co bydlí v pohádkové chaloupce u lesa. Ne, perníková nebude - ale to by byla určitě sranda.
Budu mít spoustu koček, suprového manžílka, co mi občas donese kytku a bude nosit ten krásný mafiánský klobouček, který starým pánům tak sluší.
Budu mít kupu úžasných vnoučat, a ještě úžasnější dospělé dětičky, co za mnou budou jezdit.
(Bohové. Tenhle článek si musím vytisknout a někam založit, abych si ho za xxx let mohla znovu přečíst a vysmát se sama sobě. :D)

Jak se vidíte v takových 60-ti 70-ti vy? C:
 


Tideland / Krajina přílivu

9. února 2014 v 12:05 | Aya |  Psané

Aneb něco málo ze soudku filmového.

To se mi zase jednou něco povedlo.
Člověk nemůže spát a jak tak překlikává programy, narazí na něco, co... Ho tak nějak chytne. V mém případě to byla Krajina přílivu, kterou režíroval Terry Gilliam (má "na triku" například filmy Monty Pythona, nebo Kletbu bratří Grimmů), a v hlavní roli s kouzelnou Jodelle Ferland, která si dřív zahrála třeba role strašidelných holčiček v Silent Hillu, nebo v Případu č. 39.
Oficiální popis filmu zní: "Temně psychedelická Alenka v říši divů, aneb co v Carrollovi nebylo."
Já asi nemůžu než souhlasit. Celý film vám vnukne myšlenku naprostého bezstarostna, avšak s vědomím, že se za každým stéblem trávy skrývá něco zlověstného, temného. Soundtrack geniálně poskládaný z rockových hitů a hudby pohádkově kouzelné vás donutí k úsměvu i při scénách, kdy se holčička tiskne k mrtvému tatínkovi, nebo když vykolejí vlak a onu hudbu doplňuje křik a pláč zůčastněných. Jen malá Jeliza-Rose (Jodelle F.), oděná v dlouhém, průsvitně bílém přehozu, s kloboukem po babičce a boa kolem krku se bezstarostně prochází mezi hořícími troskami vlaku, a na prstech má nasazené utrhané hlavy bárbín, které jsou jejími jedinými přáteli.
Film jednoznačne není pro slabší povahy, zejména kvůli hororovým prvkům, ale taky kvůli scénám, které... jak to říct. Jsou tak nějak... Mile zvrácené.
I tak vám ale půvabná dívenka s nekonečnou fantazií učaruje. Husí kůže vám naskočí při pohledu na jejího tatínka, u nějž si chvílemi nejste živí, je-li mrtvý, či živí, kterého si "zahrál" Jeff Bridges, "manžela-Kapitána", kterého ztvárnil Brendan Fletcher, nebo z Dell - děsivě kouzelné ženy slepé na jedno oko, která "oživuje" mrtvé - Janet McTeer.








Leze, leze, po železe, nedá pokoj až tam...

8. února 2014 v 18:57 | Aya |  Myšlenkové

No jéje. Leze na ni jaro.

A s ním i smršť inspirace k sespání, jak jste si mohli všimnout.
To chátrání mě nebaví, tak jdu "blogísek" znovu zavlažit deníčkovým popraškem.
Události nedávné doby:
  • Vysvědčení. Na pohodu. Jsem prostě dobrá (ne, nejsem šprt, jak mě nazvalo drahé příbuzenstvo. A i kdybych si to jenom namlouvala... Tak co? Muhaha).
  • Onen zmiňovaný Silvestr v Irsku vypadá více než-li slibně.
  • Znovu se snažím uspět, tentokráte v literární soutěži Vidoucí. Držte mi pěsti.
  • Ono zmiňované, proradné jaro se už blíží. Mód "zadaná" znovu aktivován.

Soudek humorný, šermířský.

8. února 2014 v 15:56 | Aya |  Kreslené / Malované
Po vcelku dlouhé odmlce znovu výtvarné dílko, tentokráte komiksového rázu, určeného do školního časopisu GaMPR (až bude číslo hotové pár stránek ofotím a pochlubím se :) ). Ti, jenž nepochopí, nechť si alespoň užijí zpracování po stránce výtvarné. C:


Prozaicky poetický vzdech

8. února 2014 v 13:22 | Aya |  Psané
Za zvuků motorů,
neslyšíce hlas řek,
za řevu sirén,
odmlčel se i les.
Beznaděj, řka, že je neškodná, objímá tvá bedra a stahuje tě hlouběji do zhoubného objetí.
Civilizační protipól přirozenosti se prochází po molu a sebejistý úsměv usvědčuje ze lži její slova o vzájemné důvěře. O tom, kdo je tu ten pravý.
Malé bitvy přehánějíce se zemí jako tornáda ničí všední radosti a vyzdvihují nedosažitelné, s utopickou nálepkou dokonalosti.
Betonové spáry trhají pavoučí vlákna, jimiž je pospojována lidská duše, aby odhalily její nitro. Aby ho nešetrně uchopily, vsadili do přeumělkované, syntetické nádoby, a prohlásili ji za pravého ochránce. Za jediné bezpečné místo, zatímco bude pavoučí, dokonalé, něžné brnění beze slov vzdoru umírat, odmítnuté, zneužité, a zničené.
I při vědomí tohoto všeho se stále rozhlížíte, vy, jenž jste zapomněli, a hledáte střípek toho, co je vlastně zřejmé. Něco, co máte před sebou, ale nevidíte to přes smog, kouř z cigaret a alkoholový opar zastírající smysly.
Avšak nezoufejte, ubozí Poutníci neznáma.
Jednoho dne, až najdete cestu z bludišť měst.
Jednoho dne, až skrze záři neonů
spatříte hvězdy v mých vlasech
naděje znovu zazáří-
-a vy budete od svých snů

jen jedno přání daleko.


"All your life you've never seen a woman... Taken by the wind..."

14. ledna 2014 v 20:01 | Aya |  Myšlenkové

"...Would you stay if she promised you heaven? Will you ever win?"

Pro potěchu, pro radost, pro vypovídání se, je tu po dlouhé době trochu deníkového psaní. A na dlouhou dobu asi poslední. :D Důslednost není moje silná stránka.
Už si pořádně nepamatuji, kdy jsem naposledy psala něco tohohle rázu. poslední zmínka o mém životě padla ve spojitosti z níže zveřejněným dílkem - mám se skvěle.
Nevím, jestli je to nějakými erupcemi na Slunci, nebo vibracemi, ale prostě je mi fajn.
Mimo jiné taky skončila jedna etapa života - už před delší dobou, a to zadanost.
Stále pilně - dobře, možná ne tak pilně... - studuji, připravuji se na ročníkové, dílenské práce, maluju, kreslím, tančím, dýchám... A tak vůbec.
A - samozřejmě - LARPuji a šermuji. A stárnu. Vůbec mi nepřijde, že mi za necelé tři měsíce bude oněch "vysněných" 18. Je mi jasné, že zas takový boom, jak to většina náctiletých, neplnoletých podává, to nebude. Ani v nejmenším. Každopádně... Jo, těším se, až si koupím svou první, vlastní porci medoviny. C:
A, jak už to bývá, právě mě opustily nápady co psát dál. Většinu věcí, co bych ejště ráda napsala, popsat nelze, a ta zbývající troška mi momentálně nejde na mysl. Takže...
Se prozatím loučím. :)


"Shout eile - Další výkřik"

7. ledna 2014 v 20:52 | Aya |  Psané
Další neucelený, krátký úryvek, sloužící jako pomyslný éter, do něhož chci vykřičet, či vyšeptat všechno, co se ve mně hromadí, čeho jsem plná - ale tak, aby mi to stále náleželo, a zůstalo mým. Navždy.
Upřímně... Nad zveřejněním tohoto jsem notnou chvíli váhala, a vlastně ani nevím proč. V posledních dnech, v posledním měsíci mám skvělou náladu. Cítím se živější, než kdy dřív, a je to krásné období. A tohle je jeho důkaz, tak proč se nepodělit?
Děkuji ti, La Qe Sabé. Ty, která víš.
***
Duše se rozpíná, propojuje, dorůstá. Cítím, že se blížím k léku, který zahojí veškeré jizvy minulosti. Který mi dá sílu snášet rány. Nezažene bolest, zklamání, smutek. Ale dá mi sílu a odhodlání. Vlčí žena je se mnou. Ta, která ví, na mě dá pozor, a provede mě až na samé dno, na samý konec pouště. Ukáže mi to, co bylo zapomenuto. Zazpívá svou věčnou píseň nad mými kostmi a dá povstat vlčici, kterou se pokusilo zabít okolí dříve, než dospěla, než si uvědomila, kým vlastně je.
Jako už tolikrát: se znovuzrodím. Úplná, silná, šťastná. Divoká. Se všemi Vzpomínkami, všemi kousky skládačky nadosah.
Zbytek života je předurčen hledání. Hledání, které musí být úspěšné - jiná možnost předurčena není, jelikož kdo hledá, najde. To, co hledáme, hledá nás.

Nechávám se najít.

Nedávný počin "Catch the soul of Indigo"

6. ledna 2014 v 19:20 | Aya |  Kreslené / Malované
A malý úvod do děje.
To jsem se jednoho krásného dne probudila, po sérii nicneříkajících, deprimujících snů.
Špatná nálada se léčila filmem, čajem, kouskem čokolády. Bez úspěchu. Nakonec se objevila záchrana, ve formě úžasné hudby od The Myrrors, následně potom filmu CBGB, a božské, divoké legie barev a špětců na poli plátna.
Tah dal tahu, barva barvě, a vzniklo cosi, co je mě osobně po duševní stráncé blízké tak, že se ještě teď v tom výjevu ztrácím, když an něj chvíli koukám, a kdesi uvnitř mě rezonují ozvěny krásného klidu a spokojenosti.
***

"Le petite damme du Lac": Odpovídám, mo chara.

4. ledna 2014 v 22:20 | Aya |  Psané
Hřejivý dotek ze tmy
otevírajíce oči vidím
cíl milionté cesty
ve tvých očích -
na jejich samém dně.

Pohlazení světla
indigová modř aur
splývajících v jedno
v zajetí duší
dobrovolně spoutaných.

Nedosažitelný
a přeci můj.
Skutečnost
a přeci sen.
Stín
a přeci plný světla.

Není důležitý cíl.
Naším údělem cesta.

Vánoční mír a klid

25. prosince 2013 v 21:51 | Aya |  Psané
Jsou zase Vánoce, moje milá.
Pamatuješ dřív?
Jezdili jsme k mým rodičům.
Vždycky jsme měli kapra...
Než jsme se vzali. Nejíš ho.

Měl jsem také psa -
dával jsem mu kousky masa...
Vzpomínáš? Vlčák...
Zbail jsem se ho.
Kvůli tvé alergii, miláčku.

Nic neříkáš...
Vím, raději posloucháš.
Zvykl jsem si, za ty léta...
Nikdy jsi moc nemluvila...
Se mnou.

Ach, lásko.
Vzpomínáš na náš první svátek zamilovaných?
Donesl jsem ti kytici růží -
dvacet jich bylo.
Vyhodilas je... Další z tvých alergií...

Časem jsi mi řekla o dalších...
Na jahody, když jsem ti je koupil,
tehdy v létě... U moře.
Strávilas ji na pokoji... A na baru...
Ale to je v pořádku.

Pojedu tam znovu.
Abych viděl co jsem vidět chtěl.
Stále mlčíš...
Ale to je v pořádku, lásko.
Já vím - mrtví nemluví...

Cože? Ach, jistě...
Ta polévka byla hořká...
To ten jed... Hmm...
Je takové ticho...
Snad abych pustil koledy.

Lucht siúil

7. prosince 2013 v 20:46 | Aya |  Psané
Tiché díky za život,
tichá slova prokletí,
světlo pohltila temnota -
a pak už jen chlad.

Nebyla to smrt - zatím,
byla to tma,
utrpení, samota,
vlhko a usínání.

*

Horkost a vůně dřeva,
poslední pohled do očí tmavších
než je černá noc -
a pak už jen hvizd.

Dotek na šíji,
ostrý a pronikavý,
bolest - či snad překvapení?
Padající svět, a nic.

*

Můj svět tolikrát vyhasl,
tolikrát jsem jej viděla znovu -
a žasla jsem,
a zmírala.

Chlad mě znovu objal,
a vše se protlo, kruh se uzavřel.
krátká chvíle pochopení
před novým začátkem.

Teď jsou to vzpomínky,
sny a vize, skutečnější
než život sám.
Stále cítím poslední dotek světla.

Stále mi dochází ve větru dech,
jak se dusím pouštním pískem,
jenž je tak moc vzdálený.
Pomíjející - věčná.

Konec je černý a oslňující zároveň.
Začátek je pohasínající a vybuchující barvami.
Duše nedotčená a poznamenaná brzdami času.
A má aura má barvu indiga.

Kam dál